Rozhodně sem se od teď nezaměřil na divoký zvířata. Na druhou stranu posledních několik týdnů byla slušná divočina. 

Pojedu do Finska, nejedu do Finska. Pojedu do Finska, nejedu do Finska. Jedu do Švédska! 

Povedlo se mi najít skvělý auto a dostatečně si ho před cestou pojistit, takže se do Švédska jelo bez většího váhání. Petr, který předtím snášel to dvojnásobný zrušení neváhal. Kývnul na cestu i potřetí. 

Cesta sama o sobě byla zážitek. Né, že bych snad nikdy nebyl za hranicema. Jenomže tohle bylo s trajektem v době kdy pravidla překročení hranic hlavouni mění rychleji než to stíhám a chci sledovat. 

Švédsko si budu pamatovat hlavně jako lesy a jezera. Člověka tam nepotkáš, ale medvěda, soba, losa a sněžnej skůtr skoro všude. Aspoň podle značek, my totiž viděli prdlajs. 

Nejdřív je to nádhera. Po několika hodinách to sklouzne k monotónnosti. Po 1000 kilometrech už dost vopruz. Vzdálenosti ukrutný, silnice jsou rovný a zcela prázdný. Ameriky u baráků docela hojně k vidění.

Po náloži kilometrů jsme dorazili do Värmonu po devátý večer. První shledání se Sturem, jeho fajn rodinou a mojí Impalou. Byla to neskutečná úleva hned na první pohled. První jízda kdy mi to zdechlo asi 6x už na dvoře je možná vyplašila. Až před půlnocí jsem zjistil, že tady se nestmívá. Naštěstí mě na tenhle fakt upozornil Petr. Hostitelé by mi to ve svý slušnosti neřekli a čekali až si doprohlídnu. Nedočkali by se. 

Pěkně si to sedlo, nic nebyl problém a ještě mi přibalili něco navrch. Úterý ráno jsem si to fakt užíval a jezdil po okolí už ve svým. 

Cestou zpátky ještě nevyhnutelně kontrola jakmile jsme najeli na německej asfalt. Trochu mi cuchali nervy, ale nic nenašli. Jen tahali čas. Jugendpolizei si udělal fotku Impaly na fejs a pustili nás.